Při práci bychom měli mít stále na paměti základní myšlenku celé problematiky BIM. Snažíme se o vytvoření virtuálního modelu budovy, ve kterém bude obsažena vedle geometrie i řada dalších negeometrických informací.

Revit nelze chápat jako nástroj, který slouží pouze k vytvoření výkresové části projektové dokumentace (přestože to tak často dopadá). Je to informační systém, který by nám měl umožnit ukládání informací o stavbě i jednotlivých stavebních prvcích a tyto informace nám následně pomoci třídit, zpracovávat a vyhledávat.

V případě, že se projektuje ve firemním prostředí s určitými stanovenými pravidly (CAD standardy), je důležité se s těmito pravidly pečlivě seznámit a následně je striktně dodržovat.

V současné době je aplikace Revitu navržena tak, že má poměrně vysoké nároky na výpočetní výkon počítače. Ten by měl odpovídat velikosti a složitosti projektu. Bez dostatečně výkonného počítače může být práce v Revitu velmi neproduktivní a pro uživatele značně deprimující.

Hotové počítačové sestavy konfigurované pro profesionální práci s obecným 3D CAD bývají obvykle výkonné, poměrně vyvážené, tedy zcela vyhovující, ale také značně drahé. Revit má svá specifika a některé drahé osazené komponenty neumí využít, není pro ně optimalizován. Sestavením počítače „na míru“ se tak dají ušetřit nemalé finanční prostředky při dosažení srovnatelného výkonu. Před nákupem nového HW je dobré věnovat problematice HW pro Revit nemalou pozornost (značně nad rámec tohoto dokumentu).

Pro testování výkonu počítače konkrétní konfigurace je možno použít (právě pro tyto účely vytvořený) nástroj RFOBenchmark. Jedná se ve své podstatě o makro, které spustí Revit, otevře připravený projekt (který je součástí testu), provede sadu různých operací, přičemž měří časy jednotlivých částí testu. Hodnoty lze následně porovnávat na různých konfiguracích počítače.

Revit je zatím převážně jednovláknová aplikace. To zjednodušeně znamená, že v jeden čas může procesor provádět vždy pouze jednu výpočetní operaci. Další provádí až po dokončení/pozastavení operace předchozí.

Některé operace jsou však i v Revitu naprogramovány jako vícevláknové. Ve stejný čas tedy probíhá více výpočtů. To dramaticky zvyšuje výkon. Takových operací je ale velmi málo. Procesor s více jádry je vhodné pořídit pro stanici, kde se bude provádět častý rendering. Zde najde vícejádrový procesor velmi dobré využití.

Použití mnohojádrového procesoru (při běžné práci) nemusí přinést navýšení výkonu, záleží na výpočetních operacích, které budou na počítači prováděny. Investice se tak nemusí vyplatit.

Konkrétní procesor vybíráme s pokud možno co nejvyšším taktem, zohledníme i takt CPU v „přetaktovaném“ režimu (turbo boost). Podle kritéria frekvence můžeme porovnávat pouze procesory stejné či podobné architektury.

Revit má velké nároky na množství operační paměti. Velikost RAM by měla odpovídat předpokládanému charakteru projektů.

• Pro malé projekty (malé školní projekty, rodinné domy) postačí 3–4 GB RAM (lze tedy provozovat i na 32bit operačním systému).
• Na počítači s 8 GB RAM lze při vhodné spolupráci s pracovními sadami (viz14.1Pracovní sady) nebo při rozdělení projektu na více souborově oddělených částí modelu (samostatných projektů) pracovat i na velkých projektech.
• Pro profesionální použití a velké projekty se doporučuje počítač s 16–32 GB RAM. Velmi mnoho paměti spotřebuje render scény s velkým množstvím prvků (není problém přesáhnout 16 GB hranici RAM).

Investice do profesionální grafiky (např. řada NvidiaQuadro) za několik tisícikorun nemá pro práci v samotném Revitu smysl. Aplikace není pro tyto grafické karty nijak zvlášť optimalizována a výraznější navýšení výkonu (rychlost vykreslování) se nekoná. Před nákupem karty je vhodné sledovat seznam certifikovaného hardware na stránkách Autodesku a pokusit se pořídit cenově rozumnou kartu z uvedeného seznamu. Revit může spolehlivě běžet i na běžných (herních a kancelářských) grafických kartách, mohou se však objevit drobné nedostatky v zobrazení na monitoru. Důležitá je také konkrétní verze ovladače grafické karty.

Výkon integrovaných grafických karet v moderních procesorech je plně dostačující. Na starších integrovaných grafických kartách (na základní desce) se v dřívějších verzích Revitu projevovala značná nestabilita aplikace, někdy Revit nešel ani spustit.

Na menším rozlišení (již u 1280×1024 a menšího) dochází k seskupování příkazových ikon v ribbonu (pásu karet) – ten se tak stává méně přehledný. I přesto lze i u menších rozlišení v aplikaci plnohodnotně pracovat.

Na více monitorech lze Revit provozovat stejně jako jakoukoli jinou aplikaci ve Windows, avšak jakákoli optimalizace prostředí pro dva monitory zde chybí.

Obecně lze doporučit monitory širokoúhlé s rozlišením Full HD (1920×1080) a vyšším.

Revit lze s omezením provozovat na 32bitovém operačním systému (OS), avšak lze doporučit výhradně 64bit OS (Windows 7 či Windows 8). Operační systémy Windows XP (32/64) a Windows Vista (32/64) již nejsou od verze 2014 podporovány (instalátor aplikace při detekci těchto OS nepovolí instalaci aplikace).

Verze Revitu, ve které je konkrétní model budovy vytvořen, je velmi důležitá. Aplikace Revit neumožňuje ukládání do nižší verze (jak je běžné třeba u AutoCADu, aplikací MS Office aj.). Tzn., že všechny spolupracující osoby musí pro konkrétní projekt využívat Revit shodné verze (ani vyšší, ani nižší). Rodiny (prvky, které tvoří model budovy) taktéž není možné ukládat do nižší verze.

Naopak převod modelu (a jednotlivých rodin) z nižší verze na verzi vyšší, tedy aktuálně nainstalovanou, možný je a probíhá automaticky při jeho otevření. V případě vyššího počtu rodin, kdy je pro Vás automatický převod rodin zdržením, doporučujeme využít nástroje pro dávkový převod rodin „Content Batch Upgrade Utility“, který je součástí instalace Revitu. Příp. lze využít doplňky třetích stran.

Problémy spojené s chybějící kompatibilitou napříč různými verzemi modelu mohou řešit firmy, ve kterých se na novější verzi přechází ve víceletých cyklech, až po určité době testování BIM manažerem. Současné provozování více verzí Revitu najednou doprovází drobné odchylky v chování starší verze Revitu (s novou verzí Revitu se instaluje nová verze prostředí .NET framework). Problém je možno řešit opravnými balíčky (hotfixy).

Různá vylepšení a nové funkce lze přidávat doinstalováním aplikací třetích stran. Některé tyto doplňky je možné používat zcela zdarma, některé jsou placené. Určité doplňky jsou dostupné pouze uživatelům Subscription (placená služba, která umožňuje také každoroční aktualizaci software).

Může se jednat o velmi jednoduché doplňky, které pomáhají zvyšovat efektivitu práce, zvyšují uživatelský komfort aplikace nebo (nejčastěji) doplňují chybějící funkce. Může se také jednat o velmi komplexní moduly (např. modul pro tvorbu krovu).

Při vytváření informačního modelu budovy je třeba dopředu stanovit, čeho chceme touto činností dosáhnout a jakému účelu má vytvořený model budovy sloužit. Tyto požadavky bývají obvykle odvozeny od zadání, dohodou mezi klientem a projektantem. Je nezbytně nutné domluvit stupeň podrobnosti (propracovanosti) modelu, někdy označovaný jako LOD. Ten je možné teoreticky vytvořit k „naprosté dokonalosti“ (vytvořit přesnou virtuální kopii budoucí stavby), ale je to velmi časově náročné (tedy i drahé). V drtivé většině případů není zcela nutné vytvářet naprosto dokonalý model a některé drobné prvky je možné vynechat.

I v případě, kdy víme, že má postupně vzniknout velmi propracovaný informační model budovy, v raných stádiích projektu (studie, dokumentace pro územní rozhodnutí) vytváříme model a jeho konstrukce méně konkrétně, nezanášíme příliš podrobné informace. Je velmi pravděpodobné, že projekt bude brzy nebo i v navazujících stupních projektu ještě několikrát upravován (či zcela přepracován) a v počátku vložené úsilí by nemuselo najít využití. Vkládání nadbytečných informací také stojí určitý čas a projekt je potřeba dokončit ve stanoveném termínu.

Pokud má být výstupem z modelu pouze klasická tištěná výkresová 2D dokumentace (pro stavbu zatím vždy), musí být jednotlivé pohledy vytvářeny s ohledem na lokální zakreslovací zvyklosti (v ČR je to ČSN 01 3420 Výkresy pozemních staveb – Kreslení výkresů stavební části). Nejdůležitější tedy je, aby se jednotlivé rodiny zobrazovaly správně v půdorysech, řezech a pohledech. Reprezentace takové rodiny ve 3D pak může být značně zjednodušená. Stačí, aby byly dodrženy základní tvarové a rozměrové parametry prvku pro možnost koordinační kontroly projektu. Příliš složitá geometrie je zde spíše nežádoucí, vytvoření takové rodiny je mnohem pracnější a následně zbytečně zatěžuje model. Naopak zcela jiný model budeme vytvářet pro účely vytvoření perspektivních renderovaných obrázků či animací (průletů stavbou). Zde je jedno, jak se konstrukce zobrazuje v půdoryse, důležitá je maximální věrnost ve 3D zobrazení.

Jindy zase nemusí být důležitá 2D ani 3D podoba prvku, zákazníka mohou zajímat pouze informace, kterými bude model naplněn. Takový model bývá vytvářen např. pro facility management.

Z výše uvedeného vyplývá, že rodiny, které používáme pro sestavení modelu budovy, mohou být zcela odlišné podle toho, jak chceme model využívat.

Obecně se modelují pouze konstrukce, které jsou náročné na prostorové uspořádání a vyžadují koordinaci (kontrolu, zda nedochází k prostorovým kolizím mezi konstrukcemi a zařízením v rámci jedné profese nebo i mezi všemi zúčastněnými profesemi).

V architektonicko-stavební a statické části (většinou součást jednoho projektu) se modeluje většina konstrukcí, které se běžně kreslí ve stavebních výkresech v měřítku 1:50. Pouze drobné konstrukce se obvykle nemodelují (např. malé otvory, které jsou na stavbě vrtané, komponenty do 50 mm, které není nutné z modelu vykazovat apod.).

Z dalších profesí se Revit využívá zejména u profesí TZB, a to u ZT (zdravotní technika) a VZT (vzduchotechnika). Zde se modelují jednotlivá potrubí a zařízení v podrobnosti dle stupně PD (obdobně jako v architektonicko-stavební části, tedy modelujeme konstrukce, které jsme zvyklí zobrazovat v běžných stavebních výkresech v měřítku 1:50).

V profesi elektro se modelují jen hlavní trasy (lávky pro uložení kabelů) a rozvaděče. Jednotlivé kabely ani umístění zásuvek a vypínačů se většinou nemodeluje (řeší se pouze jednoduchým 2D schématem zpracovaným ve 2D).

Tento přístup se ale v současné době mění a postupně dochází ke zpřesňování modelů, tj. zapracovávají se i polohy těchto „drobných“ komponent.

V závislosti na stupni dokumentace projektu se model vytváří pouze v takové podrobnosti, jaká je v daném stupni požadována.

Jak již bylo zmíněno výše, komplexnější zpracování modelu v raných fázích projektu (např. při zpracování studie nebo projektu pro územní rozhodnutí) je poměrně časově náročné a nerentabilní.

Po odevzdání dokumentace projektu a zahájení projekčních prací na dalším stupni projektové dokumentace by se měla provést záloha současného stavu projektu (standardní zkopírování projektu do záložního adresáře). Teprve potom se pokračuje na dalším stupni. Provede se úprava nastavení grafiky projektu (nejlépe nástrojem šablony pohledu) odpovídající podrobnosti daného stupně PD.

Ve vyšších stupních projektové dokumentace (stavební povolení, dokumentace pro výběr dodavatele, dokumentace pro provedení stavby) vznikají již technické výkresy, které mohou být pro účely prezentace zamýšlených úprav projektu pro investora zbytečně podrobné. Duplikací pohledů a aplikací šablony pohledu pro nižší stupeň projektové dokumentace přetvoříme výkres/pohled např. do podoby studie, což může být pro daný účel zcela vyhovující. V prohlížeči projektu bychom takové pohledy měli oddělit od ostatních (změna hodnoty parametru, přes který se člení pohledy v prohlížeči projektu).

Prohlížeč projektu může obsahovat 4 základní skupiny pro začlenění pohledů:

• Koordinace (pohledy se zobrazenými referencemi ostatních profesí).
• Pracovní (všechny pracovní pohledy).
• Studie (zjednodušené zobrazení pohledů – vhodné pro prezentaci).
• Projekt (pohledy aktuálně zpracovávaného stupně projektové dokumentace).

Výkresy v nižších stupních projektu se zpravidla zobrazují v menší podrobnosti (měřítka 1:100 až 1:250), zatímco ve vyšších stupních je podrobnost vyšší (měřítka 1:100 až 1:25). Tomu je potřeba uzpůsobit grafiku.

Rodiny v Revitu mohou být připraveny tak, že ve třech možných zobrazeních (tzv. úroveň detailu) mají různou grafickou podobu. V hrubém zobrazení jsou velmi schematické, střední zobrazení se používá pro běžné stavební výkresy, jemné zobrazení je rezervováno pro opravdu detailní vykreslení konstrukcí v měřítku (1:5 až 1:25).

Grafická podoba všech prvků daného pohledu se přepíná v nastavení pohledu. Každá rodina nemusí být pro všechny tři varianty zobrazení připravena, proto se ve všech třech úrovních detailu může zobrazovat stejně. Obvykle nebývá nadefinováno jemné zobrazení (resp. je shodné se středním), protože stavební detaily se obvykle stále zpracovávají v jiné aplikaci klasicky ve 2D. Detailní zobrazení může obsahovat propracovanou 3D geometrii a může být využíváno pro realistické renderované 3D zobrazení.

Pro stěny, podlahy, střechy a stropy můžeme nastavit zobrazení v hrubém měřítku. V nastavení typu nalezneme parametry Vzor výplně hrubého měřítka a Barva výplně hrubého měřítka. Zde obvykle volíme plnou výplň a libovolnou barvu (obvykle některou šedou).

Použití úrovní detailu:

• Hrubé – studie, dokumentace pro územní rozhodnutí.
• Střední – dokumentace pro stavební povolení, dokumentace pro provedení stavby.
• Jemné – koordinace profesí, detaily nebo vizualizace.

Kreslení detailů (tedy výřezů v určitém místě zpracovaných ve vysoké podrobnosti) je v Revitu v zásadě možné. Revit obsahuje nástroje i pro klasické 2D kreslení. Detaily se obvykle nezpracovávají v Revitu proto, že nedisponujeme dostatečnou knihovnou 2D detailových komponent. Naopak pro AutoCAD jsou tyto prvky v podobě bloků již k dispozici. Je možné jejich dohledání přímo z firemní databáze nebo i na stránkách výrobců nejčastěji najdeme zpracované detaily právě ve formátu DWG. Jejich převod do Revitu je možný (a poměrně snadný), ale je to určitá práce navíc. Zpracovávání detailů v Revitu přináší výhodu rozměrové konfrontace 2D detailu s navrhovanou konstrukcí v reálném čase. Toto se dá externě řešit buď exportem, anebo odměřením konkrétního rozměru. Je tedy na každém projektantovi, pro co se rozhodne.

Při rozhodování, zda detaily v Revitu zpracovávat, či nikoliv, je třeba zvážit i pozitiva a negativa takové volby. Detaily zpracované, a tudíž i tištěné z Revitu, jsou automaticky zahrnuty do seznamu dokumentace, lze se na ně v projektu odkazovat atd. Nevýhodou zpracování detailů je to, že velké projekty obsahující velké množství detailů pak možná zbytečně narůstají na velikosti, což znamená snížení rychlosti odezvy aplikace a snížení komfortu práce.

Projektování v AutoCADu obvykle znamená nakreslení stanoveného počtu výkresů. Tato práce je zpočátku rozdělena přibližně mezi členy projekčního týmu a v průběhu se výkresy různě předávají dle potřeby. Případnou změnu určité části provádí jeden projektant postupně ve všech dotčených výkresech, nebo upozorní ostatní, aby si svůj výkres upravili. V jeden moment ale vždy pracuje jeden projektant na jednom výkrese.

Rozdělení práce v Revitu probíhá trochu jinak. V prvé řadě je potřeba rozdělit všechny potřebné činnosti dle znalostí a zkušeností konkrétních osob s projekty v Revitu. Nejzkušenější členové týmu zakládají projekt, připravují rodiny a modelují konstrukce, které jsou náročné na vytvoření. Ostatní projektanti pak pracují na ucelených konstrukčních částech objektu – těch, za které zodpovídají. Práce zde ale probíhá mnohem kolektivněji.

Alespoň jeden člen projekčního týmu by měl ovládat základy tvorby parametrických rodin. Rodiny jsou základními prvky, bez kterých se zkrátka neobejdeme. S rodinami dostupnými na internetu si rozhodně nevystačíme. V případě, že firma nedisponuje pracovníkem, který je zběhlý ve tvorbě prvků pro Revit, měla by využít služeb školících či konzultačních firem a jednoho pracovníka řádně vyškolit, nebo si nechat konzultační firmou rodiny připravit.

Než se začnou modelovat první konstrukce, je důležité zvážit několik faktorů, které ovlivní založení projektu:

• Jaká je velikost projekčního týmu a jak bude práce rozdělena?
• Je možné (a zároveň je vůbec vhodné) dělit objekt na samostatné části?
• Bude nutná souběžná práce projektantů na jednom projektu?

Nejprve je potřeba zvážit možnost (a vhodnost) rozdělení modelu na více menších samostatných modelů (projektů). Toto rozdělení provádíme pouze u velkých projektů a také s ohledem na velikost projekčního týmu. Každý z projektantů tak může zpracovávat svou část modelu a zpočátku ani není nutné zakládat sdílený projekt. Rozdělení dále umožňuje snížit nároky na výkon počítače při práci (nenačítá se celý model, pouze část).

Pokud má jedna část modelu zcela jiný konstrukční charakter, mohou být do projektu načteny zcela odlišné rodiny. To vede k dalšímu zmenšení celkové velikosti souboru a k zpřehlednění práce.

Někdy může být užitečné zcela oddělit samostatnou konstrukční část (např. obvodový plášť administrativní budovy, ocelová konstrukce haly, prefabrikované prvky konstrukčního systému, terén a okolí stavby). Projektant pracuje odděleně na této samostatné části a v případě potřeby si může kdykoliv připojit související část(i) modelu.

Model by ale neměl být takto dělen na příliš mnoho částí. Znesnadňuje to práci i správu. Oddělení všech statických konstrukcí do samostatného modelu se může zdát jako vhodné (zabránění nechtěného zásahu do této zásadní části modelu), avšak následné provádění dispozičních úprav (které mají dopad na nosnou konstrukci stavby) je nepříjemně komplikované. Je třeba zvážit poměr rizika a pohodlí.

V případě rozdělení celého modelu na několik menších modelů dochází k problému s konzistencí informací mezi jednotlivými projekty. Jakékoli nastavení, úpravy rodin apod. prováděné v jednom projektu neovlivní projekty ostatní. Veškeré činnosti je nutné dělat opakovaně pro každý projekt (obecná nastavení lze přenášet pomocí funkce Přenos projektových standardů).

Pokud mají dvě konstrukce v rámci jednoho projektu stejné označení (parametr typu Označení typu nebo parametr instance Označení), systém ihned zahlásí tento problém. Ale pokud jsou tyto dvě konstrukce každá v jiném projektu, žádné hlášení o duplicitním označení nedostaneme.

Je tedy vhodné založit nějaký externí dokument – tabulku se seznamem konstrukcí, kde budeme udržovat označení prvků a jejich popis. Do tabulky by měl mít každý z projektantů práva pro čtení i zápis. Tabulka by měla být zároveň nasdílena pro souběžný přístup více uživatelů (lze řešit pomocí sdílení sešitu v MS Excel, cloudové dokumenty Google apod.).

V případě „rozděleného“ modelování objektu ve více oddělených projektech je vhodné (nikoli však zcela nezbytné), aby všechny tyto modely používaly shodný počátek. To znamená, že pokud takové modely k sobě připojíme jako referenci metodou Automaticky - počátek k počátku, budou vzájemně ve správné poloze. Další významnou výhodou jednoho společného počátku je možnost přenášení vymodelovaných prvků z jednoho projektu do druhého. Při použití volby Zarovnané na stejné místo se přenášená konstrukce skutečně vloží na stejné místo (ale nově bude přesunuta do jiného projektu, do jiné části modelu budovy).

Přesné připojení modelů, které nemají totožný lokální počátek, je také možné – pomocí volby Automaticky - podle sdílených souřadnic. Projekty však musí mít sjednoceny sdílené souřadnice.

Revit umožňuje přepnout model do režimu sdíleného projektu. Takový model může následně upravovat libovolný (lépe řečeno omezený) počet projektantů, z čehož plynou zřejmé výhody. K převedení modelu na sdílený projekt je vhodné přistoupit spíše až tehdy, když je to nezbytně nutné. Provozování modelu ve sdíleném režimu přináší drobné komplikace:

• Sdílený projekt není možné jednoduše přesouvat v rámci adresářové struktury pouhým kopírováním. Je třeba vytvořit nový centrální soubor.
• Při zálohování projektu je nutné projekt nejprve otevřít s nastavením Odpojit od centrály a poté soubor uložit do adresáře určeného pro zálohu. V jiném případě jsou aktuální a zálohovaný soubor stále propojeny!
• Nutná koordinace činností jednotlivých projektantů. Jednou upravený prvek je po editaci okamžitě uzamčený pro ostatní. Musí se řešit uvolňování vlastnictví, častá synchronizace modelu.
• V případě, kdy bylo založeno více pracovních sad, musí projektant pečlivě hlídat, jestli prvky vytváří do správných pracovních sad. Tento styl práce je obdobný jako v AutoCADu, kde je nutné hlídat, do které hladiny právě kreslíte. Je tedy vhodné dělat namátkové kontroly a špatně zařazené prvky přesunout do správné pracovní sady.

Projekt, který byl dříve převeden na sdílený projekt, je možné znovu přeuložit jako nesdílený. Při otevírání souboru stačí zatrhnout volbu Odpojit od centrály, zrušit pracovní sady a projekt uložit.

Každý nový projekt v Revitu je vždy založen na základě šablony projektu. Šablona projektu je soubor, který obsahuje (měl by obsahovat) veškeré možné základní nastavení firemních standardů. V šabloně by měly být načteny základní rodiny (nikoliv všechny, které máme k dispozici!) a jejich typy. Mělo by být provedeno nastavení stylů objektů, čar, šraf, materiálů apod.

Dobře připravená šablona projektantům významně usnadní práci a zabezpečí konzistentní grafický výstup.

Nový projekt v Revitu se vždy zakládá na základě zvolené šablony, což je zcela zásadní. Může existovat více typů šablon pro různé typy staveb (liší se v šabloně načtenými rodinami – např. pro model rodinného domu budou zapotřebí zcela jiné prvky než pro model administrativní či průmyslové budovy).

Šablona by měla obsahovat základní prvky, u kterých je dobrý předpoklad, že se využijí ve většině projektů. Naopak není vhodné přímo do šablony vkládat rodiny, které se využijí jen zřídka. Např. šablona pro obvodový plášť budovy bude obsahovat velké množství prvků, které můžeme potřebovat (různé druhy panelů a příčlí obvodového pláště), ale nebude obsahovat např. zařizovací předměty a podobné prvky ze standardní stavební šablony.

V každém případě by šablona měla obsahovat maximum možného nastavení, které lze provést, a toto nastavení by mělo být ve všech šablonách víceméně stejné.

Mimo šablon projektu existují i šablony rodin (viz část 8.8).

Tzv. Master projekt slouží pro osazení jednotlivých částí modelu do terénu. Horizontálním posunem jednotlivých oddělených modelů je možné tyto části vzájemně propojit (pokud je to potřeba), vertikálním posunem pak dochází k výškovému osazení vzhledem k hladině moře a terénu. Protože pracujeme pouze s referencemi a v Master projektu nic nemodelujeme ani nekreslíme, je tato šablona prakticky prázdná a má minimální velikost.

Výškové osazení objektu do terénu viz část 4.5.

Dříve než začneme vynášet osový systém budovy nebo modelovat první konstrukce, je potřeba vyřešit polohu modelu vzhledem k počátku.

Tip: Počátek v Revitu zobrazíme tak, že v pohledu zapneme viditelnost podkategorie Základní bod projektu (kategorie Pozemek).

Objekt by nikdy neměl být založen na libovolném místě vzhledem k počátku. Poloha objektu by měla být nějak definována vzhledem k počátku v Revitu a tento počátek by měl být definovaný vzhledem k nadřazenému souřadnému systému (obvykle S-JTSK). Mezi počátkem v Revitu a počátkem S-JTSK by pak měl být definován vztah (posun a natočení).

Počátek v Revitu a globální počátek v AutoCADu by měl být totožný. Veškeré DWG reference pak budeme připojovat metodou Automaticky - počátek k počátku.

V Revitu nikdy nekreslíme v S-JTSK (či jiném souřadném systému, kde je objekt velmi vzdálený od jeho počátku). Zároveň nikdy model nevytváříme tak, jak je reálně natočen vzhledem ke světovým stranám (v Revitu termín Skutečný sever). Model orientujeme tak, jak předpokládáme orientaci na výkrese (zpravidla delší osa objektu je rovnoběžná se spodním okrajem výkresu; v Revitu používáme termín Projektový sever).

Poznámka: V AutoCADu bude globální počátek odpovídat počátku v Revitu. Je zde také možné vytvoření dalšího souřadného systému, který bude odpovídat S-JTSK, a jeho uložení pro pozdější použití. Výkresy nakreslené v S-JTSK se budou připojovat přes tento (uložený) souřadný systém.

Zásadní problém při používání souřadných systémů s velkou vzdáleností mezi počátkem a modelovaným/kresleným objektem spočívá v technologii, kterou CAD aplikace využívají a která jim umožňuje pracovat pouze s omezeným počtem cifer u číselných operací. Pokud tedy velkou část čísla tvoří vzdálenost od počátku, má aplikace problém se zaokrouhlováním, ke kterému dochází např. na druhém desetinném místě, a tudíž dochází ke značným nepřesnostem při častém posouvání a otáčení vytvořeného objektu. Tato vlastnost je společná pro všechny CAD/BIM nástroje včetně 2D/3D aplikací, jako je např. AutoCAD.

V Revitu dále nastává problém se zobrazováním podložených DWG referencí. Ty se opticky (na obrazovce) jeví jako posunuté a při zoomování nahodile „poskakují“ po obrazovce, přestože jejich poloha je správná.

Při otevření projektu se běžně automaticky otevírá (v závislosti na nastavení) vždy alespoň jeden pohled. Pokud není nastaveno, který pohled se má otevřít, otevírají se všechny pohledy, které byly otevřené při posledním zavření souboru. Vygenerování grafiky tohoto pohledu/pohledů trvá nějaký čas a zbytečně prodlužuje načítání (v případě, že bylo otevřeno více oken - velmi prodlužuje načítání!).

Poznámka: Nejvíce času zabere generování 3D pohledů.

Jako úvodní pohled, který uvidíme vždy při otevření souboru, je možné zvolit speciální pohled, na kterém budou uvedeny identifikační údaje projektu (název projektu, o jakou část modelu se jedná, zakázkové číslo, stupeň dokumentace projektu, další důležité informace, které chce BIM manager/HIP předat ostatním a chce, aby byly na očích (např. termín odevzdání)).

Při založení nového projektu ze šablony jsou údaje o projektu nevyplněné. První věc, kterou lze udělat, je provést jejich vyplnění. Údaje jsou přeneseny do parametrů projektu a propojeny s rozpiskami, kdy případný v budoucnu vytištěný výkres již bude obsahovat alespoň tyto základní informace o projektu.

Pomocí nástroje Podlaží vytvoříme základní výškové členění objektu. V Revitu jsou všechny modelové prvky vázány na některé z vytvořených podlaží. Posun jednotlivých podlaží tedy ovlivní výškovou polohu právě těch konstrukcí, které jsou k danému podlaží vázány.

Poznámka: Podlaží vždy definujeme na (převládající) výškové úrovni čisté podlahy.

U objektů, které mají složitější výškové členění, se snažíme vyhnout přidávání dalších podlaží. Pouze v případě, kdy má značná část dispozice jinou výškovou úroveň, zakládáme tato doplňková podlaží.

Mimo běžná podlaží (1NP, 1PP, 2NP) je vhodné vytvořit další podlaží jako např. „Základová spára“ (při zvýšení úrovně 1NP vůči terénu musí být zachována původní nezámrzná hloubka základových konstrukcí vzhledem k terénu – v takovém případě by bylo nutné snížit úroveň základové spáry, protože podlaží 1NP stále zůstává ve výšce 0,000 – pokud bychom chtěli změnit výšku objektu vzhledem k terénu či hladině moře; toto musíme provést v Master projektu. Dále může být vytvořeno např. podlaží „Atika“ (při změně výšky stropu nad nejvyšším podlažím zůstane výška atiky nezměněna - bývá stanovena a odsouhlasena v územním rozhodnutí a neměla by se měnit - změna může znamenat změnu ÚR, což je poměrně náročný administrativní proces).

Podlaží je možné vytvářet přímo nástrojem Podlaží (v řezu) nebo také nakopírováním jiného existujícího podlaží.

Osový systém budovy slouží ke stanovení a udržení měřítka celkového návrhu, členění konstrukcí a orientaci v projektu např. při koordinacích. Z těchto důvodů je dobré, aby měl každý model zaveden alespoň základní osový systém.

Nejprve vytvoříme osnovy (osový systém objektu nebo objektů v případě, že zpracováváte celý areál). Je vhodné nejprve vytvořit osy v jednom směru (první osu správně pojmenovat, Revit další osy pojmenovává automaticky) a potom v druhém směru (první z nich opět správně pojmenovat).

Poloha osnov by měla být definována vzhledem k počátku v Revitu (např. průsečík osnov A-1 prochází počátkem, případně je průsečík vzhledem k počátku posunut o definovanou vzdálenost). Osnovy je důležité Připnout. Toto nezabrání jejich smazání, ale pouze nechtěnému posunu. Zalomené a obloukové osnovy vytváříme nástrojem Osnova s více úseky.

Osnovy, stejně jako podlaží, je dobré omezit svým rozsahem pouze na části objektu, ke kterému se vztahují. Jako příklad poslouží dlouhá budova, která je orientována svojí delší stranou po spádnici, což vede k postupnému uskakování podlaží např. o půl patra. Podlaží by v takovém případě měla být natažena tak, jak je patrno na obrázku.

Jinou metodou je přiřazení orientovaného kvádru jednotlivým osnovám (Pohled - Vytvořit - Orientovaný kvádr). Ten určuje rozsah osnov (jak půdorysný, tak výškový). Mimo hranice orientovaného kvádru se osnovy nebudou zobrazovat. Toto je vhodné pro objekty s odlišnými osovými systémy v určité části objektu.

Další důležité hranice a linie, od kterých je určována poloha konstrukcí, je možné vytvořit pomocí nástroje Referenční rovina. Tyto roviny je vhodné pojmenovat. Referenční roviny je opět možné uzavřít do orientovaných kvádrů a omezit tak jejich rozsah.

Poznámka: Referenční roviny slouží také jako pracovní roviny (běžnou pracovní rovinou je podlaží). V aktuální pracovní rovině (tou právě může být referenční rovina) je možné vkládat prvky.

Poznámka: Pokud se v pohledech nezobrazují některé osnovy, podlaží nebo referenční roviny, je možné vytvořit orientovaný kvádr kolem celého objektu a ten následně osnovám, podlažím a referenčním rovinám přiřadit. Změnou hranice orientovaného kvádru dojde ke změně rozsahu osnov, podlaží a referenčních rovin.

Jakmile máme připraveny všechny základní linie, můžeme přistoupit k vynášení stavebních konstrukcí. Konstrukce se vynášejí přibližně v tomto pořadí, na přesném pořadí však nezáleží:

1. Vnější a vnitřní nosné stěny, sloupy.
2. Vnitřní dělící příčky v jednotlivých podlažích.
3. Okna a dveře.
4. Obvodový plášť (zateplení).
5. Schodiště, výtahy a rampy.
6. Instalační šachty.
7. Stropní a střešní konstrukce.
8. Podlahy.
9. Místnosti.
10. Zařizovací předměty.
11. Krov, ocelové konstrukce.
12. Základy.
13. Další konstrukce.

Následně (nebo i v průběhu vynášení konstrukcí) se připravují výkresy a rozpisky. Po ukončení modelování většiny konstrukcí se přistupuje ke kótování, popisování a doplnění pohledů o detailové komponenty.

Výškové osazení vymodelovaného objektu do terénu se neprovádí v samotném projektu, kde je objekt vymodelován. K tomuto účelu zakládáme další samostatný projekt, kterému říkáme Master. Pro založení Master souboru použijeme upravenou šablonu projektu.

V Master projektu se nic nemodeluje, jsou zde pouze připojeny všechny části modelu (pokud není model rozdělen na více projektů, tak pouze jeden hlavní model). V Masteru je obsaženo jedno jediné podlaží, které můžeme nazvat Hladina moře.

Pokud máme vytvořen model, neměníme jeho umístění ve vertikálním směru pomocí nástroje Posun přímo v projektu modelu, neboť vlivem již vytvořených vazeb může dojít k nadměrnému zatěžování systému při vykreslování pohledů! Všechny projekty připojíme jako referenci metodou Automaticky - počátek k počátku. Měly by tak být půdorysně na správné poloze. Nyní všechny připojené reference posuneme ve směru osy Z o vzdálenost rovnající se nadmořské výšce 1NP (pozor na jednotky, Master bude pravděpodobně v milimetrech – dle nastavení projektu).

Následně provedeme publikování/sjednocení souřadného systému do každé z připojených referencí a Master uložíme. V tomto okamžiku se ukládá sdílená poloha do každé z referencí, tyto soubory v tomto okamžiku nesmí mít nikdo přímo otevřeny.

Nyní by v projektu měly fungovat relativní i absolutní kóty.

Poznámka: Relativní kóty - nastavený Počátek výšky: Základní bod projektu, Absolutní kóty - nastavený Počátek výšky: Zeměměřičský bod

Při vytváření modelu je třeba myslet na jeho pozdější modifikaci. K tomu dochází zpravidla po upřesnění a optimalizaci konstrukcí.

Velice efektivní je tvorba a používání skupin. Prvky, jejichž vzájemná poloha se v modelu opakuje na několika místech, je vhodné seskupit – vytvořit z nich skupinu. Úpravou kteréhokoliv členu této skupiny jsou změny provedeny ve všech stejných skupinách.

Naopak konstrukce, které bychom rádi zachovali tak jak jsou, můžeme Připnout. To zabrání jejich nechtěnému posunu (nikoliv však změně prvku na jiný typ – a to bez upozornění)!

Již v úvodním návrhu můžeme vytvářet a pojmenovávat jednotlivé typy rodin tak, aby to usnadnilo orientaci mezi nadefinovanými konstrukcemi a snadný výběr. Např. ve studii či dokumentaci pro územní rozhodnutí, u konstrukcí, jako jsou dveře, zpravidla řešíme pouze jejich základní rozměr. Ale již nyní můžeme (zatím pouhou duplikací typů a prostým pojmenováním typů) odlišit dveře vnitřní, vstupní (do bytů), exteriérové (vstup do objektu) nebo dveře do technických prostor.

V Revitu je možné vytvářet pevné geometrické vazby mezi objekty (rodinami). Jednotlivé objekty je možné vzájemně zamykat (např. pomocí funkce Zarovnání a následným kliknutím na ikonku zámečku), případně je možné pevně určit konkrétní pevnou vzdálenost mezi dvěma objekty (zakótováním a zamknutím zámečku). Dále je možné nadefinovat, že jednotlivé úseky v řetězové kótě budou vždy stejně velké, ekvivalentní (symbol EQ).

Toto se jeví jako velmi výhodné, při koncepční změně konstrukcí či drobných dispozičních změnách se konstrukce samy, díky předem definovaným vazbám, přizpůsobí. Avšak přílišným vytvářením těchto vazeb může dojít k převazbení modelu, kdy již dochází k naprosto nepředvídatelnému chování. Proto by se mělo vytváření pevných vazeb v modelu používat jen v opravdu opodstatněných případech a jen zřídka.

Mnohdy vazbení pomocí zamykání není ani třeba (např. hranice podlahy se umí přizpůsobit posunu stěny, ke které podlaha dobíhá – za předpokladu, že hranice podlahy byla vytvořena kliknutím na jednu čáru stěny v půdoryse).

Při nesprávných postupech vytváření modelu a bez průběžné kontroly je možné, že se model stane brzy značně náročným na systémové prostředky počítače a i jeho administrace bude mnohem náročnější. Zde je několik rad, jak tomu zamezit:

• Je vhodné věnovat občasnou pozornost chybovým hláškám, které se vypisují v Přehledu upozornění. Revit neustále zjišťuje, jestli byly nalezené problémy v modelu vyřešeny. Pokud je těchto problémů několik desítek až stovek, může to vést ke zpomalení běhu programu - zejména při načítání. Pravděpodobně nejvíce zatěžují počítač problémy spojené se schodištěm.
• Pokud je to možné, je lepší se vyhnout používání příliš komplikovaných rodin (složitá geometrie, komplikované vnitřní vazby). Zejména bychom měli dávat pozor na rodiny stažené z internetu. Tyto rodiny, zejména pak rodiny stažené přímo ze stránek různých výrobců, jsou zpracovány do nejmenších detailů, mají složitou vestavěnou logiku. Souvisí to se snahou firem svůj výrobek co nejlépe prezentovat. Tyto rodiny však extrémně zatěžují model. Zkrátka, snažíme se udržet v maximální možné míře celkovou jednoduchost modelu.
• Pohledy, které nepotřebujeme (řezy, 3D pohledy), je dobré občas vymazat. Velké množství nepoužívaných pohledů (týká se především řezů, ty při práci generujeme ve velkém množství) jsou pro běh Revitu zbytečnou zátěží. Stačí se držet pravidla, kdy pohled buďto pojmenujeme a zařadíme do struktury projektu, nebo jej vymažeme.
• Konstrukce vytvářené náčrtem (desky, podlahy, vyplněné oblasti) vytváříme jen pomocí několika málo čar. Pokud je náčrt tvořen desítkami nebo i stovkami čar (pro různé aproximace oblouku, což normálně neuděláme, ale může to vzniknout převzetím hranice z DWG podkladu, který je třeba zase exportem z jiného programu), model to značně zatíží.
• Do projektu nevkládáme rodiny, které nepotřebujeme. Zbytečně zvětšují velikost souboru, zatěžují model a pak je i výběr v roletovém výběru nepřehledný (v seznamu příliš mnoho položek).
• Objekty zamykáme pomocí zámečku jen v opodstatněných případech a jen občas (zamykáním není myšleno připnutí, ale vytvoření pevné vazby např. u kóty či zarovnání). Hrozí převazbení modelu a nepředvídatelné chování svázaných konstrukcí.
• Skupiny používáme jen v opodstatněných případech. Velké množství skupin taktéž zatěžuje model.
• DWG napřímo do modelu nepřipojujeme a již vůbec neimportujeme (pro připojení DWG existuje speciální postup). Když již je to z nějakého důvodu nutné, DWG je potřeba nejprve vyčistit (snažíme se co nejvíce zmenšit jeho velikost). Pokud DWG musíme přímo v modelu mít, určitě je lepší zvolit metodu Připojit CAD místo Importovat CAD. DWG připojené přímo do modelu odpojujeme, jakmile jej přestaneme používat.
• Do modelu nevkládáme obrázky (je možné ukládat např. výstup z Renderu), uchovávejte je externě.
• Jakmile je schválena určitá varianta návrhu, model s variantami zazálohujeme a v aktuálním modelu všechny ostatní varianty smažeme. Velké množství variant návrhu s velkým množstvím prvků obsažených v jednotlivých variantách zatěžuje model.
• Je dobré mít nastavený počáteční pohled při otevření souboru na konkrétní pohled (např. půdorys 1NP). Toto se provádí v kartě Správa. Také je možné použít speciální „startovací“ pohled. Tento startovací pohled je vlastně speciálním typem výkresu s rozpiskou. Při otevření souboru tak každý vidí všechny důležité informace o projektu, případně je může přímo odtud rovnou vyplnit.
• Při každodenní práci na modelu (a také při práci v týmu) provádíme 1× až 2× týdně audit modelu (volba Diagnostika v dialogu Otevřít, následně musíme synchronizovat model). Ten, kdo ukládá v daném dni jako poslední, by měl použít volbu Kompaktní soubor.

Pokud měníme nějakou konstrukci za jinou (změna rodiny, změna typu rodiny) provádíme vždy změnu a následně případnou úpravu polohy.

Konstrukci nikdy neměníme tak, že ji smažeme a vytvoříme znovu. Na konstrukci mohou být vytvořeny vazby, které by byly vymazáním zrušeny. Tohoto efektu lze ale využít v případě, že se v modelu nachází tzv. cyklická reference (chyba Revitu, která odkazuje na cyklickou vazbu mezi prvky).

Do modelu vkládáme pouze informace, které jsou ověřené. Pokud do modelu načteme rodinu, která v sobě obsahuje podrobně specifikované informace (např. rodiny stažené ze stránek výrobců), zanášíme do modelu informaci, která nemusí být pravdivá. Rodiny by před importem do projektu nebo před uložením mezi ostatní rodiny, měly projít revizí i po této stránce.

Je vhodné zavést nějakou konvenci pojmenování typů. Typy by měly být pojmenovány s ohledem na srozumitelnost.

Jeden z používaných systémů pojmenování typů zahrnuje do názvu základní třídu materiálu (keramika, beton, železobeton, XPS, SDK apod.) nebo i typ konstrukce (základ, stropní panel). Za toto základní členění přidáváme informaci o celkové tloušťce konstrukce.

Příklady pojmenování stěn:

• KER_300 (=keramická stěna tl. 300mm)
• ŽB_400 (=železobetonová stěna tl. 400mm)
• SDK_125 (=sádrokartonová příčka tl. 125mm)
• XPS_140 (=zateplení extrudovaným polystyrenem tl. 140 mm)
• ZAK_600 (=základový pas tl. 600 mm
• SS.30_180 (=skladba fasádního pláště SS.30, tl. 180 mm)

Příklad pojmenování stropů:

• ŽB_300 (=železobetonová stropní deska tl. 300 mm
• KER_250 (=strop z keram. stropních vložek s betonovou zálivkou)
• SPIROL_320 (=stropní panel Spirol výšky 320 mm)

U rekonstrukcí se hodí přidat informaci o fázi vytvoření (nová či stávající konstrukce - stačí oddělit pouze stávající). Tedy E_ŽB_300 je (stávající/Existující ŽB stěna), ŽB_300 je pak stejná konstrukce vytvořená ve fázi Nové konstrukce. Toto oddělení umožní snadnější orientaci, výběr konstrukcí dané fáze, případně hromadnou změnu.

Poznámka: V pojmenování by neměly být zahrnuty obchodní názvy, pokud se jedná o veřejnou zakázku.

Za tento základní tvar je možné doplnit ještě bližší specifikaci konstrukce. Např. SDK_150_antivandal nebo KER_175_akusticka či obecněji KER_175_mezibytova.

Skladby podlah se mohou vyskytovat ve větším množství a zde je možné je pojmenovat tak, aby bylo v názvu zahrnuto číslo skladby a tloušťka konstrukce. Opět můžeme doplnit upřesňující popis:

• SP.01_120 (= skladba SP.01 tl. 120 mm).
• SP.03_150_kanceláře (= skladba SP.03 tl. 150 mm – obvykle v kancelářích).
• SP.20_300_dlažba na terénu (= skladba SP.20 tl. 300 mm, skladba na terénu s povrchovou úpravou dlažba).

Každá konstrukce by měla mít ihned po vytvoření vyplněn nejdůležitější parametr Označení typu. Toto označení musí odpovídat stanoveným pravidlům značení. Podle počáteční hodnoty tohoto parametru dochází k následnému oddělení konstrukcí stejné kategorie (stěny keramické, stěny železobetonové, keramické příčky, sádrokartonové příčky, zateplení, skladba fasádního pláště).

Dále je vhodné vyplnit parametr, který podrobněji popisuje konstrukci (bude se vypisovat ve výkazu výměr). K tomuto účelu můžeme použít parametr Komentáře k typům. Popis by měl být dostatečně konkrétní, aby rozpočtář dokázal konstrukci nacenit.

Dále je vhodné vyplnit parametr, kterým budeme konstrukci popisovat na výkrese (multikategoriální popiskou Popis). Pro tyto účely použijeme parametr typu Popis. Obsah by měl být co nejstručnější, aby na výkrese nezabíral moc místa.

Další parametr, který je vhodné vyplnit, je parametr typu URL. Ten může obsahovat odkaz na externí dokument (materiálový list) nebo přímo odkaz na konkrétní stránku na webu výrobce. Pokud si již dáme tu práci a na internetu vyhledáme výrobek, který splňuje naše požadavky, je vhodné odkaz na stránku uložit do modelu.

Stěny je možné vytvářet nástroji Stěna: Architektonická (příčky), Stěna: Konstrukční (nosné stěny), Stěna na ploše nebo pomocí nástroje Komponenta - Vytvořit na místě (tzv. rodina na místě).

Poznámka: Nástroje Architektonická a Konstrukční stěna jsou prakticky stejné, liší se pouze zatrženou volbou parametru Konstrukce ve vlastnostech instance stěny (lze i dodatečně). To způsobí zobrazení/skrytí stěny při zvolené disciplíně pohledu - Konstrukce.

Revit neumožňuje u sendvičových konstrukcí oddělení nosné a nenosné části, což značně komplikuje kooperaci se statikem. Zároveň není možné obě části měnit nezávisle, což je v praxi často potřeba. Z tohoto důvodu je nejlepší sendvičové konstrukce (obsahující nosné jádro i nenosnou část) vůbec nepoužívat a oddělit je jako dvě samostatné konstrukce. Jedná se o pracnější variantu, kterou lze doporučit spíše u vyšších stupňů PD, ve studii či v dokumentaci pro územní rozhodnutí, kde můžeme sendvičové stěny použít.

Poznámka: Pokud má nosné jádro z obou stran nějakou konstrukci (omítky nepočítáme), je nutné poskládat stěnu ze tří samostatných stěn.

Čára umístění (osa stěny, osa nosné části, plocha povrchové části apod.) definuje pevnou linii stěny, jejíž poloha zůstane při změně stěny na stejném místě. Projektant by měl předem odhadnout, kterým směrem se stěna posune v případě změny tloušťky konstrukce. Podle toho volí nastavení. To závisí na její poloze v dispozici. Toto nastavení lze kdykoliv změnit, aniž by došlo ke změně polohy stěny.

Je třeba dbát na správnou orientaci stěny (vnitřní/vnější). Při kreslení možno přehodit mezerníkem (nebo - dodatečně - pomocí ovládacího prvku symbolu dvou šipek).

Několik příkladů:

• Nosné obvodové stěny zpravidla nastavujeme na Plocha nosné části: Vnější.
• Zateplení obvodového pláště Plocha povrchové části: Vnitřní.
• V chodbách, schodištích, jádrech a místnostech s předepsanou minimální šířkou (WC) volíme čáru umístění tak, aby se změnou konstrukce nezmenšily vnitřní rozměry těchto místností.

Stěny obvykle vážeme od podlaží k podlaží. U stěn, které nejsou na celou výšku místnosti (od podlaží k podlaží) volíme vazbu podle toho, jak chceme, aby se konstrukce chovala v případě změny výšky mezi podlažími.

U nosných stěn je vhodné rovnou nastavit horní a spodní odsazení dle výšky čisté podlahy (stěna sahá k nosné části podlahy). Toto není nezbytně nutné, pokud je stěna připojena k nosné stropní konstrukci (bude upravena automaticky). Ale v případě ztráty této vazby (smazáním stropu) se stěna vrací do původní polohy před připojením! Snažíme se nevytvářet stěny přes více podlaží. Někdy to však může mít význam (výtahová šachta, kde potřebujeme 100% zaručit, že stěny tvořící šachtu budou vždy nad sebou).

Stěny nikdy neslučujeme. Tím je myšleno např. vytvoření železobetonové stěny tl. 500 mm ze dvou žb. stěn tl. 200 a 300 mm. Pokud k tomu dochází ve velmi malém a zanedbatelném množství, je možné to provést, ale je třeba pamatovat na to, že toto slučování negativně ovlivní přesnost výkazů (např. stanovení plochy bednění).

Jak bylo zmíněno, sendvičové konstrukce musí být vytvářeny jako samostatné stěny. Při nastavení konstrukce stěny do skladby vůbec nevkládáme omítky. Omezíme se pouze na vrstvy, které se mají graficky projevit v řezu konstrukcí (čára na rozhraní materiálů, šrafa materiálu). Přesná tloušťka jednotlivých vrstev není rozhodující (stěny se obvykle vykazují přes plochu), souhlasit by však měla celková tloušťka konstrukce.

Nosné konstrukce jsou zpravidla tvořeny jedinou vrstvou.

V nastavení struktury stěny je možné jednotlivé vrstvy posouvat od vnitřní po vnější stranu konstrukce. Takto se nadefinuje rozhraní, které má vliv na polohu čáry umístění (viz 6.2.2). Zároveň má vliv na napojování jednotlivých vrstev dvou spojených konstrukcí (stěna-stěna, stěna-podlaha), viz Obrázek 6.

Pro každý řádek pak lze nastavit funkci vrstvy (možné volby: Konstrukce [1], Substrát [2], Vrstva tepelné/vzduchové izolace [3], Dokončovací [4], Dokončovací [5], Membrána). Vrstva s funkcí s nižším číslem v hranaté závorce má vyšší prioritu než vrstva s vyšším číslem. Toho lze také využít při řešení vzájemného styku dvou různých konstrukcí. Podle nastavených priorit dochází k propojení vrstev jedné konstrukce s vrstvami konstrukce druhé.

těny je možné modifikovat nástrojem Upravit profil, tvarové úpravy dosáhneme také pomocí připojení (Připojit nahoře/dole). Tyto dvě modifikace však nelze vzájemně kombinovat.

Položené (tzn. nesvislé) stěny a stěny „organických tvarů“ je možné vytvářet nástrojem Stěna na ploše. Na vytvořený objem (resp. jednu jeho plochu) lze nanést konstrukci nadefinované stěny, která svůj tvar přizpůsobí dle plochy. Následnou úpravou objemu se stěna opět přizpůsobí (příkaz Přizpůsobit ploše).

Stěny je možné dále tvarově ořezávat pomocí vymodelovaného objemu. Stěnu a objem je nutné spojit a následně vypnout viditelnost kategorie Objemy. Takto lze např. docílit šikmého seříznutí kteréhokoli okraje stěny. Horní a dolní konec stěny je možné připojit k podlahám, stropům a stěnám. Stěna se sama přizpůsobuje konstrukci, ke které je připojena. Při odpojení se vrací na původní pozici (definovanou v parametrech stěny).

Přímé stěny (tedy ne obloukové, eliptické) se dají libovolně upravovat nástrojem Upravit profil (= nárysný). Takto lze vytvářet různá zešikmení, otvory (ty je však lepší vytvořit nástrojem Okno viz část 6.24.1) atp.

Při rekonstrukcích, kdy máme k dispozici přesné zaměření (podklad ve formátu DWG), je možné stěny vytvářet vytažením libovolného půdorysu dle podloženého DWG. Takto lze vytvářet stěny nestejné tloušťky, modelovat složité tvary. K tomu lze využít nástroje Komponenta - Vytvořit na místě a zvolit kategorii Stěny. Do takto vytvořené stěny lze vkládat komponenty oken a dveří.

Lokální změnu tloušťky stěny lze dosáhnout vložením jiné stěny s použitím nástroje Oříznout. Toto se hodí pro niky, různá zalomená ostění (dveří a oken), lze použít i např. pro vytvoření výlohy (vložená stěna Obvodový plášť). Zde dochází k vyříznutí otvoru přesně dle rozsahu vnořeného prvku, úpravou vnořeného prvku dochází k úpravě otvoru.

Složená stěna je speciální druh stěny, která obsahuje jiné (předem nadefinované) základní stěny. Tyto stěny jsou poskládány nad sebou a celá konstrukce se jeví jako jeden prvek. Složené stěny při modelování v Revitu nemívají příliš velkého využití, zejména proto, že do budoucna nenabízí dostatečnou variabilitu (model musí být následně složitě přepracován).

Složené stěny je možné využít např. pro atiku se zateplením na horním konci. Vykazování složených stěn funguje a není nijak komplikované, složená stěna se ve výkaze rozpadá zpět na dílčí základní stěny a tyto jsou standardně vykázány.

U stěn, které se na konci nechtěně připojují k jiným stěnám, lze zakázat toto připojení (kliknout pravým tlačítkem myši na modrý koncový bod a z nabídky zvolit Nepovolit připojení). Tuto možnost v kombinaci se spojením stěn lze využít např. pro tvorbu stěn do drážky, viz ukázka.

Detailní úpravy je možné provádět příkazem Ořezat profil (karta Pohled, neplést si s Upravit profil). Úprava konstrukce ale nemá vliv na výkazy, lze tedy použít tehdy, pokud toto můžeme zanedbat.

Používáme výhradně konstrukční sloupy.

Sloupy vždy vážeme na konkrétní podlaží (nevytvářet sloupy s nepřipojenou výškou). I sloup, který nedosahuje do vyššího podlaží, by měl být svázán s horním či spodním podlažím.

Sloupy je možné modelovat i jako vícepodlažní, avšak doporučuje se vytvářet sloupy vždy od podlaží k podlaží. Hlavice sloupu modelujeme zvlášť, přestože jsou to konstrukce související. Sloup a hlavice mohou mít jiné procento vyztužení betonu a při výkazu by byla zbytečná komplikace dopočítávat oba objemy. Sloup a hlavici lze uzavřít do skupiny (posun sloupu způsobí současný posun hlavice, změna skupiny (např. typ hlavice) způsobí globální změnu v celém projektu).

Při mazání osového systému budovy (oprava chybné polohy osnovy jejím vymazáním a následným vytvořením nové osnovy) dochází ke ztrátě asociativity sloupu a průsečíku osnov. Sloupy se po takto provedené úpravě mohou ocitnout mimo osový systém.

Nástrojem Sloupy vytváříme také piloty.

Někdy může vzniknout požadavek rozlišovat tvarově stejné ale jinak orientované sloupy (např. typ 300×650 mm a 650×300 mm). Pak se nesmí sloupy otáčet.

Rodinu sloupu je možné opatřit křížkem značícím osu sloupu. Pomůže nám to případně odhalit sloup, který se nechtěně nachází mimo průsečík osnov. Pokud jsou sloupy vytvořeny s pomocí nástroje Na osnovy, jejich poloha se bude měnit zároveň se změnou polohy osnovy.

Tip: Lze vytvořit výkaz sloupů s výpisem osnov (parametr Značka umístění sloupu), na kterých sloupy leží (objeví se např. C-13; nebo A (1600)-1 (300) pro sloup, který neleží na průsečíku osnov A-1 ale je 1600 mm vzdálen od osnovy A, 300 mm od osnovy 1). Pokud je sloup značně vzdálen od osnovy, zobrazí se ve výpise tato vzdálenost. Ale pokud je sloup poblíž osnovy (osnova prochází obalovým kvádrem sloupu – Obalové kvádry viz část 21.1), informace o vzdálenosti se nezobrazí, jeví se, jako by byl na ose. Kontrolu polohy sloupů výpisem lze ale přesto provést tak, že se provede kopie souboru, v něm se vymažou všechny osnovy mimo dvou (podélná a příčná, vzájemně kolmé) umístěných mimo všechny sloupy. V tabulce se pak zobrazí poloha od těchto dvou osnov. Takto se dá vysledovat vnesená chyba polohy sloupu (sloup s polohou A (16000,024)-1 (4801,656) bude vypadat značně podezřele, hodnoty by měly být „čisté“).

Stropní konstrukce a podlahy vytváříme nástrojem Podlaha. Nástroj Strop slouží k modelování podhledů. Stropní konstrukce je možné vytvářet nástroji Podlaha: Konstrukční, Podlaha na ploše nebo pomocí Komponenta - Vytvořit na místě (tzv. rodina na místě). Podlahy je možné vytvářet nástroji Podlaha: Architektonická, Podlaha na ploše nebo pomocí Komponenta - Vytvořit na místě.

Poznámka: Nástroje Architektonická a Konstrukční podlaha jsou prakticky stejné, liší se pouze zatrženou volbou parametru Konstrukce ve vlastnostech instance podlahy (lze i dodatečně). To způsobí zobrazení/skrytí podlahy při zvolené disciplíně pohledu - Konstrukce.

Tip: Nástroje Strop a Podlaha jsou velmi podobné. Nástroj Strop slouží primárně k vytváření podhledů, avšak někdy se i tímto nástrojem vytváří podlahy. Zde je možné využít schopnosti nástroje Strop – automatického vyhledání obrysu místnosti. Podlahy vytvořené nástrojem Strop pak musí být umístěny s odsazením, které se rovná tloušťce konstrukce podlahy. Takto vytvořené podlahy nelze dodatečně spádovat.

Podobně jako u stěn (viz část 6.2.1) vždy oddělujeme nosnou konstrukci (žb. stropní deska, základová deska apod.) a ostatní konstrukce (podkladní vrstvy základové desky, čistá podlaha včetně nášlapné vrstvy, zateplení stropu). Modelujeme je jako samostatné konstrukce obdobně jako stěny s nosným jádrem.

Toto rozdělení umožňuje zobrazit pouze nosné konstrukce a zároveň nabízí lepší variabilitu nosné a nenosné části konstrukce. Např. zatímco nosná žb. deska probíhá přes celý půdorysný rozsah podlaží, jednotlivé skladby čisté podlahy se mění zpravidla dle funkčního využití místnosti. Nebo naopak může dojít k lokálnímu zesílení žb. desky v místě, kde podlaha na desce zůstává stejná.

Konstrukce podlahy se může skládat z mnoha vrstev. Vkládáme však pouze ty vrstvy, které požadujeme znázornit v řezu touto konstrukcí. Zahrnout do skladby důsledně všechny vrstvy je docela pracné a vykreslení všech vrstev v řezu může způsobit nežádoucí splynutí jednotlivých čar, konstrukce v řezu pak má graficky dosti nepřijatelnou podobu.

Mnohem lepší produktivity i grafiky výkresu lze dosáhnout, pokud se do konstrukce vloží jen hlavní vrstvy (za ty považujeme různé druhy betonu, tepelnou izolaci, hydroizolaci, nášlapnou vrstvu). Tloušťka těchto vrstev dokonce nemusí být zcela reálná, pouze přibližná (např. hydroizolaci je vhodné vkládat v „nereálné“ tloušťce kolem 40 mm pro M 1:100, 20 mm pro M 1:50). Musíme ale dodržet celkovou tloušťku konstrukce (jednotlivé vrstvy skladby se obvykle nekótují).

Takto vytvořená konstrukce se vykazuje pouze jako plocha, vytvoření výkazu dle materiálu by bylo neúplné a navíc s chybnými hodnotami (jednotlivé vrstvy nejsou zadávány v přesných hodnotách). Spádová vrstva se ale vykazuje pomocí Výkazu materiálů. Z toho důvodu právě tato vrstva skladby podlahy musí být definována v přesné tloušťce.

Poznámka: Pokud má spádová vrstva tloušťku např. 50-300 mm, ve skladbě zadáváme tl. 50 mm a zatrhneme volbu Ve spádu.

Pokud výška podlahy nebo stropní desky různě výškově uskakuje, v takovém případě definujeme změnu výšky pouze pomocí výškového odsazení. Snažíme se nevytvářet další (pomocná) podlaží.

Pouze v případě, kdy má podstatná část dispozice jinou výškovou úroveň, anebo jsou v této části okna a dveře, můžeme přistoupit k vytvoření doplňkového (více doplňkových) podlaží. Počet těchto podlaží se snažíme co nejvíce minimalizovat (maximálně 1-2 v rámci jednoho podlaží).

Podlaží je možné „uzavřít“ do orientovaného kvádru (vybrat podlaží a ve vlastnostech nastavit parametr Orientovaný kvádr – ten již musí být předem vytvořen). Tím omezíme půdorysný rozsah podlaží.

Stropy z panelů nebo keramických vložek apod. je nejlepší modelovat jako prostou desku. Vyskládat strop z jednotlivých panelů, stropních vložek apod. je možné, je to ale velmi pracné a dochází ke značnému navýšení prvků modelu a tím zatížení modelu.

Pro správné zobrazení v řezu je vhodné grafiku výkresu (řezu) doplnit pomocí detailní komponenty (viz část 7.3.4).

Strop z keramických vložek s betonovou zálivkou pak může v řezu vypadat jako na následujícím obrázku. Skladbou konstrukce (nikoli popisem či označením!) se však jedná o prostou desku, které je přiřazen materiál Železobeton.

Stropní konstrukce, pokud to není v rozporu s konstrukčním řešením, se vytváří spojitá v rámci celého podlaží. Ve stropní konstrukci však někdy potřebujeme vytvořit dilatační spáry. Tyto je možné vytvořit vložením rodiny dilatace (rodina hostovaná na podlaze), která vytvoří požadované rozdělení konstrukce, aniž bychom museli upravovat hranici. Pokud je součástí dilatační spáry vkládaný profil, můžeme navíc délku tohoto profilu snadno zjistit a vykázat. Druhou možností vytvoření dilatace je rozdělení náčrtu v požadovaném místě – vzniknou tak dvě uzavřené oblasti, celek se ale chová jako jedna konstrukce.

Často je potřeba stávající stropní desku nebo podlahu rozdělit na dvě samostatné konstrukce. Např. tehdy, pokud má v určité části dojít ke změně typu této konstrukce. Provedeme editaci původní desky a původní hranici nejprve překopírujeme do schránky (Ctrl+C). Poté upravíme hranici na požadovaný tvar a dokončíme úpravy. Následně vytvoříme novou stropní desku, místo kreslení nového náčrtu, a ze schránky vložíme původní hranici. Hranici opět upravíme na požadovaný tvar a dokončíme úpravy.

Pomocí nástroje Podlaha: Hrana desky lze modelovat různé tvarové úpravy desky po jejím okraji. Nástrojem tak lze vytvořit různá zesílení okrajů desky (trámy, obrácené trámy, atiky), tvarové úpravy (ozuby) v místě dilatací apod. Tvar zakončení v příčném řezu je definován načtenou rodinou profilu do projektu.

Okraje desky se primárně vkládají na jednotlivé úseky hranice podlahy. Pokud budeme na jeden rovný úsek vkládat různé typy okrajů desky, je vhodné v těchto místech přerušit náčrt (jednu linii hranice desky vytvoříme z více segmentů).

Pokud je např. na okraji stropní desky trám, je potřeba jej modelovat tak, aby byla výška trámu včetně desky. Deska a trám na okraji mívají jiné procento vyztužení a pro správný výkaz je potřeba tyto konstrukce modelovat tímto způsobem.

Nášlapná (finální) vrstva podlahy může být přímo součástí skladby čisté podlahy. V takovém případě se nášlapnou vrstvou nemusíme vůbec zabývat.

Někdy je v rámci jedné místnosti stále stejná skladba podlahové konstrukce, která se liší pouze nášlapnou vrstvou. Pokud bychom nášlapnou vrstvu zahrnuli do skladby, museli bychom v rámci místnosti rozdělit podlahu na dvě samostatné konstrukce. V takovém případě může být výhodné nášlap modelovat zvlášť jako samostatnou konstrukci.

Situace může být i komplikovanější. Někdy mohou být v rámci jedné místnosti dvě (a více) skladeb podlah. Nášlapná vrstva pak nemusí respektovat hranice různých skladeb podlah (technické versus architektonické řešení). Nášlapné vrstvy v takovém případě také oddělíme od samotných konstrukcí.

Pokud jsme se rozhodli kvůli výše uvedeným důvodům modelovat nášlapnou vrstvu, máme tyto možnosti:

• Nástrojem Podlaha vytvoříme nášlapnou vrstvu.
• Pomocí nástroje Strop vytvoříme konstrukci o nulové tloušťce (použijeme Základní strop), která bude reprezentovat nášlapnou vrstvu. Toto řešení můžeme použít v případě vodorovné podlahy.
• Použijeme nástroj Malba. Podlahu v místnosti pomocí nástroje Rozdělit plochu (karta Upravit, oddíl Geometrie) rozdělíme na samostatné regiony. Na jednotlivé regiony následně nanášíme Materiál nástrojem Malba (nutno vytvořit speciální materiály pro různé druhy nášlapných vrstev). Nástrojem Malba lze vytvářet čistou podlahu i podlahu ve spádu.

Pro konstrukci schodiště je možné použít systémovou rodinu (nástroj Schodiště). Je také možné vytvořit schody jako uživatelskou rodinu (obecný model) nebo pomocí nástroje Komponenta - Vytvořit na místě (kategorie schodiště zde schází, zvolíme tedy i zde obecný model). Na takto vytvořená schodiště pak nelze hostovat zábradlí. Schodiště je možné vytvářet i mezi více podlažími, avšak mezi podlažími musí být přibližně stejně vysoké konstrukční výšky.

Schodiště popisujeme pouze Označením typu.

Pokud je schodiště vytvořeno nástrojem Schodiště, popisku zobrazující počet stupňů a rozměry stupně nevytváříme (nelze ji vytvořit tak, aby zobrazovala šířku i výšku stupně), údaje vypíšeme prostým textem (možno zapsat také např. do parametru instance Komentáře a tento vypsat popiskou).

Monolitické schodiště se vytváří nástrojem Schodiště podle náčrtu. Vytvořené schodiště se pak vykazuje jako jeden celek.

Prefabrikované schodiště, které se skládá ze samostatných podest a schodišťových ramen (prefabrikátů), vytváříme nástrojem Schodiště podle komponenty. Způsob vytváření je velmi podobný, avšak zde je možné samostatně vykázat schodišťová ramena a podesty. Druhou možností je sestavení ze samostatných komponent (rodina typu obecný model), případně komponenta na místě.

Výstupní čára zabudovaná ve vytvořeném schodišti neodpovídá současným zvyklostem zakreslování. Proto je vhodné symbol výstupní čáry v nastavení schodiště vypnout a schodiště v půdoryse doplnit komponentou detailu. Tu vytvoříme ze šablony Metrická liniová položka detailu.

Zábradlí je někdy vhodné (zejména ve vyšších stupních PD) nastavit tak, že neobsahuje svislé prvky (sloupky), ale obsahuje pouze prvky vodorovné. Místo, kde je zábradlí kotveno ke konstrukci, se často nemůže řídit nějakým obecným pravidlem (např. sloupek po 1 m). Sloupek je často umístěn v závislosti na poloze konstrukcí, ke kterým je možné zábradlí kotvit. Tedy i mimo pravidelný rastr.

Proto sloupky do zábradlí nevkládáme a vytvoříme je jako samostatnou rodinu – obecný model. Sloupky následně vkládáme na požadované umístění, případně můžeme sloupky v pravidelném rastru vytvořit jako pole.

Nástrojem Zábradlí je možné vytvářet i další konstrukce. Např. liniové klempířské výrobky (oplechování parapetů a atik) nebo specifické zámečnické výrobky (využijeme vlastnosti zábradlí, kdy je definován vodorovný průběžný profil a v definovaném rastru pravidelně se opakující prvky).

Pro označení zábradlí vytvoříme popisku zobrazující hodnoty Označení typu a Označení (instance).

Nosný konstrukční trám je možné vytvořit jako samostatnou rodinu (obecný model) nebo i jako konstrukční trám (kategorie konstrukční rámová konstrukce). Je však možné využít i stěnu (odlišný materiál, jinak se propojí).

Překlady by teoreticky bylo možné integrovat do rodin oken a dveří, avšak tyto (již tak dosti složité rodiny) by byly ještě složitější. Proto překlady vytváříme jako samostatné rodiny.

Vzhledem k variabilitě překladů vkládaných do nadpraží otvorů je vhodné překlady vytvořit pouze jako 2D rodinu (obecný model) s požadovanou grafickou značkou v půdoryse. Do rodin překladů by měla být zaintegrována logika, která koriguje délku překladu pro otvor konkrétní velikosti na základě pravidel stanovených výrobcem. Ten obvykle udává minimální velikost uložení pro danou světlost otvoru, dále pak délky překladů odpovídají nějakému modulu (obvykle 125 mm nebo 250 mm).

V řezu, který prochází otvorem (překladem) následně doplníme grafiku výkresu o odpovídající detailní komponenty. Zde je vhodné mít připraveny nejběžnější používané tvarovky (keramické, betonové, ocelové).

Ploché střechy modelujeme nejčastěji nástrojem Střecha v půdoryse. Nejprve ji vymodelujeme jako rovnou desku. Spádovou vrstvu definujeme v minimální povolené tloušťce.

Pomocí nástroje Přidat bod (nástroj dostupný až po výběru střechy) vytvoříme místo střešní vpusti. Výška v tomto bodě by měla být rovna nule, bude tak dodržena minimální tloušťka spádové vrstvy v místě vpusti. Po vnějších okrajích střechy definujeme výšku okraje střechy (buďto výška celých hran, nebo i výška v rozích), k tomu nám poslouží nástroj Upravit dílčí prvky, po jehož aktivaci můžeme upravovat výšky význačných bodů střechy (vpusti, hrany).

Zlomy spádu ve střeše se vytváří automaticky, je ale možné je pevně určit (nástroj Přidat dělicí čáru, opět dostupný až při výběru střechy).

Malé otvory skrz střechu provádíme nástrojem Šachta. Použití tohoto nástroje nezpůsobí úpravu spádování střechy, nenaruší střešní roviny.

Pro velké otvory ve střeše (dojezd výtahové šachty, velký střešní světlík) je již potřeba řešit spádování střechy v okolí a použijeme úpravu hranice střechy (otvor nakreslíme do náčrtu střechy). To způsobí rozlámání střechy, kterou následně můžeme upravit.

V případě, kdy plochá střecha obsahuje spádovou vrstvu (lehčený beton ve spádu, klíny tepelné izolace), je potřeba zajistit, aby se tato vrstva počítala ve výkazech odlišným způsobem. Toho lze docílit používáním materiálu „Spádová vrstva“.

Zpětného zásypu na střeše ve spádu docílíme vytvořením další konstrukce nad střechou. Vzájemným spojením obou konstrukcí dojde k požadovanému efektu (viz Obrázek). Avšak aby k tomu došlo, nesmí být obě konstrukce vytvořeny nástrojem Střecha. Pokud je spodní část konstrukce střechy vytvořena nástrojem Střecha, horní vrstva (násyp – např. kačírek) musí být vytvořena nástrojem Podlaha. Tloušťka vrstvy násypu přitom musí mít větší tloušťku, než jaký je rozdíl mezi minimální a maximální výškou střechy ve spádu.